Do 6 let nemluvil, teď vypráví příběhy a je vášnivým fotbalistou

Prokop a jeho starší bratr Kamil to měli v dětství těžké. Přišli o oba rodiče a tím začala jejich pouť po příbuzných, kteří byli ochotni vzít si je do péče. Po krátkém pobytu u babičky se dostali ke strýčkovi. Nestálé a nepodnětné prostředí spojené s dlouhodobým zanedbáváním péče si však vyžádalo svou daň.

Podle slov pěstouna Prokop až do šesti let nemluvil, protože ho jako menšího „mlátili po hlavě“. Teď chodí do druhé třídy na speciální základní škole.

Doučovat se s námi začal v únoru 2021, když nás jeho pěstoun požádal o pomoc. Matematika mu šla, a byl v ní dokonce napřed oproti svým spolužákům. Bojoval ale s češtinou. Četl po slabikách a měl problém spojit je v celé slovo. Psal velmi pomalu a nečitelně, nerozeznal, kde slovo končí a kde začíná a pletl si písmenka. Zanedbávání péče a živoření v nevyhovujícím prostředí, kde bylo běžné, že chlapce ani nedovedli do školy, se projevovalo i na Prokopových komunikačních schopnostech. Zpočátku mluvil velmi málo, používal jen krátká slova, neznal význam běžných slov jako „štěňátko“, nevěděl, jak jdou po sobě měsíce. 

Věděli jsme, že dohnat takovou spoustu věcí nebude jednoduché. Ale ukázalo se, že Prokopovi k velkým pokrokům úplně stačí, když si s ním někdo povídá, smysluplně a kreativně s ním tráví čas a dopřává mu zkrátka to, co každé dítě potřebuje – pozornost. Nad učebnicemi a sešity jsme zjistili, že Prokopa baví fotbal, a s pomocí pěstouna se chlapce podařilo zapsat na kroužek. Když se Prokop vracel z prvního tréninku, měl rozzářený obličej. V létě s námi pak vyjel i na několikadenní tábor.   

Už po několika měsících bylo u Prokopa vidět neuvěřitelné zlepšení. Z chlapce, který na začátku nedal dohromady kloudnou větu, se stal vypravěč příhod. Doučovatelku teď zásobuje historkami o tom, co dělali ve škole, jak se měl na táboře, co se dělo na fotbale – zkrátka není k zastavení. Občas stačí jen nezlomit nad dítětem hůl, projevit o něj zájem a věnovat mu čas. U Prokopa se to vyplatilo.