Matka mu zakazovala chodit do školy, teď je pro něj studium koníčkem

Mírovi je teprve sedmnáct let, ale už má za sebou mnohé. Jeho dětství skončilo, když si matka po rozvodu našla nového partnera závislého na alkoholu. Rodina měla navíc málo peněz, takže se musela často stěhovat a Míra přecházel ze jedné školy do druhé.  

„Bylo mi tenkrát dvanáct let a nevěřil jsem, že se mi kvůli mámě převrátí celý můj život naruby,“ vzpomíná Míra. Časté změny škol měly neblahý vliv na jeho vědomosti i psychiku, trpěl nízkým sebevědomím. Jeden rok dokonce do školy nemohl chodit vůbec, protože mu to matka zakázala. Místo učení se staral o bratříčka, kterého matka měla s novým partnerem.  

Rodinné situace si všiml OSPOD, ale ani kontrola odboru ochrany dítěte nezabránila zanedbávání Mírovy školní docházky. Až o něco později, kdy rodina přišla o byt, matka byla v porodnici a Mírovi nezbylo než přespávat s otčímem v autě nebo na nádraží, putoval chlapec do Klokánku. 

Po nějaké době se z Klokánku vrátil, protože matka získala azylový byt. Jinak se toho doma ale moc nezměnilo. Matce se narodilo další dítě a jejich finanční problémy se ještě prohloubily. Míra se tak s rodinou stěhoval stále do horších a horších příbytků. Tehdy už ale naštěstí docházel do nízkoprahového klubu Člověka v tísni a naše kariérní poradkyně s ním řešily, co by mohl dělat po základní škole. Společně zvolili odborné učiliště, kde byla možnost internátního ubytování. Míra si vybral obor truhlářství. 

Potíže s nástupem na učiliště překonal i díky naší poradkyni 

„Začal nový školní rok a já nastoupil na střední odborné učiliště, a abych nemusel bydlet s mámou, domluvili mi domov mládeže. Když jsem tam nastoupil, nevěděl jsem, co dělat. Pak jsem si uvědomil, že se není čeho bát a že být na domově mládeže je lepší než bydlet u mámy,“ říká Míra. Na nové škole zprvu bojoval s nízkým sebevědomím, ale posléze si v kolektivu našel své místo. Když si s někým potřeboval popovídat o své snaze se osamostatnit nebo sdílet studijní úspěchy a neúspěchy, obracel se na naši kariérní poradkyni. Ta mu byla pevným bodem ve světě, kde byl jinak na všechno sám. 

Poradkyně mu podle jeho slov pomohla získat odhodlání převzít odpovědnost za svůj život a najít sebedůvěru. Jednou ho vzala lézt na stěnu a požádala ho, aby ji jistil. Pro Míru to bylo poprvé v životě, kdy mu někdo věřil natolik, aby mu svěřil do rukou své zdraví a možná i život.  

Truhlářství je pro Míru koníčkem 

Ve škole se Mírovi dařilo, a hlavně bylo vidět, že má velkou snahu. Člověk v tísni mu proto začal vyplácet takzvané retrostipendium. Když si udržel dobrý prospěch, dostal od nás každý měsíc tisíc korun, díky čemuž si mohl dovolit platit internát a mohl se více osamostatnit. Odloučení od matky pro něj bylo zprvu těžké, ale věděl, že je nutné. „Konečně jsem mohl dělat to, co mám rád, chodit do školy a našel jsem si i kamarády.“ 

Na jaře Míra úspěšně zvládl závěrečné zkoušky. Už nebydlí na internátu, ale u přítelkyně, a našel si práci v oboru. Truhlářství je pro něj zaměstnáním, ale i koníčkem. Do budoucna navíc nevylučuje ani nástavbové maturitní studium. Ať už si vybere jakoukoliv cestu, ví, že u nás má vždycky dveře otevřené.