První knížka vehnala dětem do očí jiskřičky radosti a nadšení

Ke konci školního roku proběhlo v sokolovském předškolním klubu slavnostní odpoledne, během kterého se dostalo dětem odměny za celoroční píli a snahu. Do předškolního klubu, kterých Člověk v tísni provozuje po celé ČR dvanáct, chodí místní děti, které by jinak žádné předškolní zařízení nenavštěvovaly. Přitom tuto přípravu velmi potřebují, vyrůstají totiž v prostředí ubytoven a jiných „špatných adres“. Pracovníci klubu jim mimo jiné předali knížky, které byly pořízeny z prostředků získaných prodejem certifikátů „První knížka“. O tom, jak celé dopoledne probíhalo, jsme si povídali s Marií Jelínkovou, koordinátorkou předškolního klubu v Sokolově.

Knížka jako odměna? V dnešní době iphonů, tabletů a jiných vymožeností to zní trochu „neatraktivně“. Jak to bylo u vás?

Takhle se na to může dívat dítě, které má plnou knihovnu, ale to rozhodně není případ našich dětí. Při předávání knížek se u několika dětí stalo, že to nebyla první knížka v domácnosti, ale byla to jejich první knížka. Většina dětí má starší sourozence, se kterými mají nějakou knížku společně, ale neměli svou vlastní knížku. A v téhle je dokonce napsáno, že je přímo pro ně!

Kolik knížek pořízených díky certifikátům jsme rozdali?

Na začátku prázdnin jsme díky podpoře lidí, kteří si na Skutečném dárku koupili certifikát, rozdali 384 knížek. Dostaly je děti ze všech našich 12 předškolních klubů, děti z nízkoprahových center a děti, které jsme během loňského roku doučovali. U nás v Sokolově jsme rozdali 32 knih.

Jak knížky vybíráme?

Při výběru vhodných titulů vždy vycházíme z našich dlouholetých zkušeností práce s dětmi, konečnou selekci jsme pak konzultovali s odborníky na čtenářské dovednosti dětí školního i předškolního věku. V našem klubu jsme například rozdávali obrázkové knížky s pohádkami, které obsahují slova psaná velkými písmeny a jsou určeny pro nejmenší čtenáře (např. Kos je bos, Slon a mravenec nebo Psí knížka).

Takže „vaše“ děti měly z knížek radost?

To je slabé slovo. V očích jim mnohdy zářily jiskřičky nadšení. Každý si svou knížku hned prohlédl. Někdo letmo, někdo důkladněji.

Nebojíte se však toho, že děti knížky domů přinesou, založí je někam do skříně a už je neotevřou?

Toho se nebojím. Přesvědčily mě samy děti. Když jsem s nimi mluvila další dny, byla jsem velice překvapená. Každý už měl knížku rozečtenou a říkal mi o čem je. Někomu četla knížku maminka, někomu sourozenec. Maminka chlapečka, který jde do první třídy, mi vyprávěla, jak se chlapeček už podle knížky učí psát písmena a baví ho to.

To zní skvěle…

Také jsem potkala chlapečka, který do klubu chodil, ale asi před dvěma měsíci jsme s jeho maminkou ukončily spolupráci. Jeho bratránci do předškolky chodí a dostali tedy knížku. Šimon mi vyprávěl, jakou dostal jeho bratránek krásnou knížku o papouškách. Bylo vidět, že děti měly opravdu velkou radost a chlubily se knížkou všude možně. Je krásné, že i v dnešní době plné elektronických hraček, se děti radují z knížky.