Ubytovna, pětky na vysvědčení, šikana. To všechno Patrik překonal, teď je z něj umělec

Patrikovi je patnáct let a žije s rodiči na ubytovně v jedné místnosti. Dřív míval i svůj pokoj, teď nemá ani psací stůl, stabilní připojení k internetu nebo kousek soukromí. Než jsme ho začali doučovat, neznal jinou známku než pětku a nevěděl, jak znějí slova pochvaly.

Otec Patrika je v invalidním důchodu a rodinu živí matka. Její příjem dříve nestačil na pokrytí nákladů rodiny, občas neměli ani na jídlo. Tyto existenční potíže, které je nakonec dovedly z bytu na ubytovnu, zaměstnávaly rodiče natolik, že nezvládali řešit Patrikův školní prospěch, a ten tak neznal téměř jinou známku než pětku.

Poprvé propadl ve třetí třídě a znovu pak v šesté. Tehdy nás rodina kontaktovala a požádala o doučování k reparátu.  

Reparát díky intenzivnímu doučování Patrik udělal a v doučování jsme nakonec pokračovali až do osmé třídy. Patrik měl stále špatné známky, protože jeho velké mezery se už nedaly dohnat, ale vždy vytáhl hrozící pětku alespoň na čtyřku.  

Na nové škole se situace zlepšila

Na základní školu nevzpomíná rád – byl ztracený ve školní látce a nikdy neměl moc kamarádů. Patrik je tichý chlapec, ostatní děti se mu často smály, zažil i šikanu. Z té doby vzpomíná rád jenom na dobrovolníka, který ho doučoval. S ním si rozuměl a rád si s ním povídal. Možná se s ním cítil dobře i proto, že při doučování zažíval drobné úspěchy.  

Když byl Patrik v osmé třídě, rodina poprosila o pomoc s výběrem střední školy. Patrik vůbec nevěděl, co by chtěl dělat. Moc rád ale kreslil a tvořil, a nakonec si proto vybral obor umělecký rytec. Ve škole je teď spokojený. A co ho baví nejvíc? Praxe! Noví spolužáci jsou „v pohodě“ – nikdo mu nenadává, nikdo se mu neposmívá a chtějí se s ním bavit, což Patrika překvapuje, není na takový přístup zvyklý. Ačkoli je pro něj těžké navázat s nimi kontakt, chce to zkusit!