Člověk v tísni, o.p.s.

Z ubytovny do městského bytu, z předškolního klubu do opravdové školky

Pavel a Nikola jsou mladý pár a spolu se třemi dětmi dlouhodobě žili v nechvalně známé rokycanské ubytovně. Děti předškolního věku vychovávali v jediné místnosti bez vlastního sociálního zařízení. Ani jeden z rodičů si nepřál, aby jejich děti vyrůstaly v otřesných podmínkách ubytovny, kde by si hrály na temných a vlhkých chodbách nebo v bahně venku. Proto je přihlásili do předškolního klubu Člověka v tísni. A začaly se dít věci!

Skutečný dárek. Z ubytovny do městského bytu, z předškolního klubu do opravdové školky

Paní Nikola usilovala o to, aby se všechny děti, Pavlík, Irenka a Nikolas, zapojily do školského systému už od předškolního stupně. Na ubytovně totiž viděla, jak děti sousedů celé dny bez dohledu pobíhají po chodbě, hrají si v prostorách společných toalet nebo v blátě před ubytovnou hned vedle frekventovaného vjezdu pro nákladní auta.

První krůčky v předškolní výchově

Zpočátku měli rodiče oprávněnou obavu, jak jejich děti zvládnou zapojení se do dětského kolektivu. Pavlík, Irenka a Nikolas se ale snažili, a rodiče s nimi také poctivě pracovali a procvičovali. Dětem se v naší školce hned zalíbilo, vítaly pestré aktivity, pravidelně se s rodiči účastnily i mnohých volnočasových akcí a příměstských táborů.

Po nějaké době nastal čas zkusit zapsat děti do běžné mateřské školy. Zkontaktovali jsme vedení a učitelky vybrané mateřinky a s dětmi jsme chodili na adaptační pobyty. Zpočátku byly z té velké, opravdické školky vystrašené, ale díky milému přístupu učitelek a obrovské snaze maminky vše dobře dopadlo. Dokonce jsme se dočkali pochvaly, jak jsou děti připravené, co všechno umí a jak bezproblémově se zapojily. Stejně úspěšně se podařil i zápis nejstaršího Pavlíka na základní školu, kam teď moc rád chodí!

Happyend na závěr

Příběh se završil opravdovým šťastným koncem. Podařilo se nám vyřešit tíživou bytovou situaci rodiny. Město vyhovělo žádosti o přidělení městského bytu, a rodiče i děti tak mohou konečně důstojně žít. Děti se nejvíc těšily na „svůj záchod“ a „svoji koupelnu“. A dokonce jim ještě přibyl malý bratr Matyáš!